Jsem učitelka na střední škole a i tam mi aktivní naslouchání slouží velmi dobře. Učím výtvarnou výchovu a tam se často objevují osobní obsahy, skrz reflexi a sebepoznávání se někdy vyjeví i náročné aspekty, ve kterých mě aktivní naslouchání naučilo, jak citlivě reagovat. Pomáhá mi ale i v momentech obyčejných střetů zájmů, “konfliktů”, které jsou přirozenou součástí mezilidských vztahů. A až ve chvíli, kdy učitel umí citlivě fungovat v mezilidských vztazích, se mu může dařit naplňovat své vzdělávací cíle. Mezilidské vztahy jsou základ, na nich stojí všechno. Škoda, že až dnes je trendem se v nich rozvíjet a škoda, že tak činí jen jednotlivci a to z vlastních finančních zdrojů a ve vlastním volném čase. Věřím, že postupem času se ale mezilidská komunikace stane i součástí základního vzdělávání, protože už v dnešních těžkých časech se duševní zdraví začíná stávat důležitou součástí zdraví obecně a protože třeba i kvůli rychlému rozvoji AI bude potřeba zachovat si jedinečnost našeho lidství. Když si na aktivní naslouchání vzpomenu v nějaké prekérní situaci (nebo mi spíš samo naskočí), je to velká úleva. Ztlumí velké emoce a dá mi čas vymyslet další kroky. Samozřejmě musím být sama dostatečně v zenu a zazdrojovaná, aby takhle samo naskočilo, aby mi zachránilo kůži tím, že zachráním druhé. Pokud dlouho nechráním sebe, místo trpělivosti a aktivního naslouchání přijde situace, kdy ho potřebuji spíš já. A je velmi frustrující, když ho nikde nenalézám. Uvedu příklad situace, kdy mi aktivní naslouchání posloužilo. Student v testu dostal pouze jeden bod ze čtyř za to, ze měli vyjmenovat 4 různé galerie v Praze a on vyjmenoval 4 budovy Národní galerie. Přišlo mu to nefér, čtyři vyjmenované galerie podle něj měl, já to spíše vnímala tak, že existují i jiné galerie než národní a měl by je znát. Pro spravedlivost ke všem ostatním, kdo můj záměr pochopil, jsem mu body strhla, ale bylo to opravdu sporné. Student byl v silných emocich, snažila jsem se mu vysvětlit, jak jsem to myslela, ale to nepomáhalo, hádal se dál, začínalo být dusno. Cítila jsem, že nejde o známku, ale princip a je hodně naštvaný. Naštěstí mi naskočilo aktivní naslouchání: “Vy jste to prostě bral tak, ze čtyři galerie máte, a tedy jste zadání splnil. Přece to jsou samostatné budovy.” “Ano” “Připadá vám nefer, že teď máte míň bodů” “Ano.” “Tomu rozumím a mrzí mě, že jsme se nepochopili. Já měla hodnocení předem nastavené a chtěla jsem ho nechat soudružné, u všech stejné, tak vidím spravedlivost já. Co navrhujete, jak bychom to mohli řešit?” A bylo po problému, cítila jsem, že je student vděčný, že ho chápu, o to mu zřejmě šlo. Body ani známku nakonec změnit nechtěl, měl tedy nakonec pochopení i on pro mě. Cítila jsem radost ze souznění. Cítila jsem i to, že to celá třída vnímá a tedy se i ostatní učí, jak v takových situacích reagovat. Zároveň mám pocit, že přesně díky takovýmto situacím si ve třídě získáváme respekt. V situaci se studenty mi moje pozice dovoluje použít aktivní naslouchání snadněji, přecijen jsem tam jako učitel, který chce napomoci studentům k jejich vzdělávání a osobně se mě to netýká. Další level bude, až se mi podaří aktivní naslouchání využít v momentě konfliktů s kolegy. Tam je situace složitější, už se jedná o osobnější roviny a musím se často bránit nadřazeným pozicím, které chtějí mocensky protlačit své zájmy často přes mé hranice. Tam narážím na to, že nestačí, když aktivně naslouchám jenom já. Tam je potřeba i dalšího vzdělávání, seberozvoje a asertivity. Pomáhat musíme i sami sobě.